Dobrý den,
Je mi 42 let a už pět let se snažíme s přítelem Markem (46) o naše dítě.
Dlouho předtím jsem neměla vhodného partnera a ani jsem si sebe nedokázala představit jako matku – až do chvíle, kdy jsem potkala Marka.
Přítel už jedno dítě má ve střídavé péči.
Moc si přejeme mít dítě spolu a za těch 7 let jsme měli dost času poznat názory toho druhého na výchovu, péči o dítě, pohled na život (atd.) abychom věděli, že spolu zvládneme všechno a že to dítě opravdu chceme.
Po roce vztahu jsem nečekaně otěhotněla, ale v šestém týdnu jsem potratila.
Bylo mi to líto, přestože jsem byla z toho zmatená a vyděšená (v 36 letech).
A tehdy jsem začala chtít být mámou a mít Marka jako otce mého dítěte.
A tím se mi zapnuly biologické hodiny a začaly nonstop bušit.
Pak začala naše vědomá snaha.
Nejdříve přirozeně podle návodů na internetu... sex od 6 do 12tého dne cyklu, pak už to nemá význam. :-)
Nic se kromě plánu „dnes musíme mít sex“, protože je ovulace nedělo.
Naši známí a kamarádi už začínali být babičkami a dědečky nebo si pořizovali další děti do počtu.
V roce 2020–2021 jsme to chtěli zkusit popohnat a tak jsme zavítali na kliniku.
Následovaly tři inseminace na klinice IVF.
Lékaři se tam často střídali a jeden z nich na mě dokonce křičel, že jsem ve 37 letech už stará a mám okamžitě podstoupit IVF.
Jenže já jsem se bála narkózy a nelíbil se mi přístup lékařů.
Tak jsme přešli na jinou IVF kliniku.
Ta měla pozitivum, že byla v krásném prostředí, ale během tří IVF cyklů v roce 2022 a 2023 se na mě vystřídalo asi sedm lékařů.
Zažila jsem necitlivý přístup, bolestivý transfer, opakované hormonální stimulace s velmi vysokými doplatky za léky a injekce.
Nakonec 3× odběr a z toho 1× 2 ks prázdných folikul, 1× 2 života schopná embrya, která ale v mém těle vydržely asi 4 týdny a poslední třetí odběr, při kterém nebyl odebrán jediný folikul, přestože tam byly před narkózou na ultrazvuku 4, jsem se probudila v louži krve pod sebou a lékař mě ani nezkontroloval, jelikož spěchal na jinou kliniku.
Kolbenka a běžící pás hadr.
Po této sérii zklamání jsem si potřebovala oddechnout nejen já, ale i můj přítel a vzhledem k věku mých „nad 40 let“, kdy už nepřispívá pojišťovna, jsme museli „na to“ našetřit.
Rozhodla jsem se pro změnu a skončila v práci, která mě psychicky vyčerpávala a kde mi kolegyně nechtěly vycházet vstříc při výměně směn a vedoucí mi sdělila, že si mám svoje aktivity dělat ve svém volnu.
A tak jsem odešla, udělala jsem si rekvalifikační kurz a začala si pomalu plánovat budoucnost.
Přítel mě podpořil ve všem a sám také upravil práci, aby si mohl lépe plánovat čas.
Jenže právě v té době byla mojí mamince diagnostikována rakovina prsu.
Chtěla jsem jí dát vnouče, aby měla důvod bojovat.
Ale všechny síly jsem soustředila na pomoc jí a její léčbu.
Představa života bez ní byla nesnesitelná.
Maminka svůj boj prohrála během jediného roku.
Zemřela, aniž by se dočkala vlastního vnoučete.
A já zůstala prázdná.
Se zlomeným srdcem.
Ta bolest ve mně zůstává dodnes.
Marek mi řekl, že dokud já mám vajíčka a on spermie, máme šanci a že tomu teď podřídíme naše životy.
Na internetu jsem narazila na malou kliniku – Genitrix.
Objednání rychlé a všechno funguje.
Všemu rozumíme a chápeme.
Poprvé po letech jsem měla pocit, že jsem v dobrých rukou.
Malý, sehraný tým, který znáte jménem.
Citlivý přístup, empatie, lidskost.
Pořád se tam cítím dobře, přestože moje tělo zatím odmítá spolupracovat na 100%.
Paní doktorka Bernátková je pozitivní a dává nám naději v tom, jak dělá svoji práci.
Sice si vše musíme hradit sami a úspory docházejí, vlastně nevím, jestli ten boj s časem, osudem a/nebo „smůlou“ vyhrajeme.
Ale i přes všechny ztráty, bolesti a překážky pořád věřím, že naše naděje na naše dítě je ještě pořád ve hře.
Děkujeme za přečtení našeho příběhu a případné uvážení podpory pro náš malý-velký sen.
S úctou,
Jitka a Marek