Je mi 42 let a už pět let se snažíme s přítelem Markem (46) o naše dítě. Dlouho předtím jsem neměla vhodného partnera a ani jsem si sebe nedokázala představit jako matku – až do chvíle, kdy jsem potkala Marka. Přítel už jedno dítě má ve střídavé péči. Moc si přejeme mít dítě spolu a za těch 7 let jsme měli dost času poznat názory toho druhého na výchovu, péči o dítě, pohled na život (atd.), abychom věděli, že spolu zvládneme všechno a že to dítě opravdu chceme.
Po roce vztahu jsem nečekaně otěhotněla, ale v šestém týdnu jsem potratila. Bylo mi to líto, přestože jsem byla z toho zmatená a vyděšená (v 36 letech). A tehdy jsem začala chtít být mámou a mít Marka jako otce mého dítěte. A tím se mi zapnuly biologické hodiny a začaly nonstop bušit.
Pak začala naše vědomá snaha. Nejdříve přirozeně podle návodů na internetu… sex od 6. do 12. dne cyklu, pak už to nemá význam. :-) Nic se kromě plánu „dnes musíme mít sex", protože je ovulace, nedělo. Naši známí a kamarádi už začínali být babičkami a dědečky nebo si pořizovali další děti do počtu.
V roce 2020–2021 jsme to chtěli zkusit popohnat a tak jsme zavítali na kliniku. Následovaly tři inseminace na klinice IVF. Lékaři se tam často střídali a jeden z nich na mě dokonce křičel, že jsem ve 37 letech už stará a mám okamžitě podstoupit IVF. Jenže já jsem se bála narkózy a nelíbil se mi přístup lékařů.
Tak jsme přešli na jinou IVF kliniku. Ta měla pozitivum, že byla v krásném prostředí, ale během tří IVF cyklů v roce 2022 a 2023 se na mě vystřídalo asi sedm lékařů. Zažila jsem necitlivý přístup, bolestivý transfer, opakované hormonální stimulace s velmi vysokými doplatky za léky a injekce. Nakonec 3× odběr a z toho 1× 2 ks prázdných folikul, 1× 2 života schopná embrya, která ale v mém těle vydržela asi 4 týdny, a poslední třetí odběr, při kterém nebyl odebrán jediný folikul, přestože tam byly před narkózou na ultrazvuku 4 – jsem se probudila v louži krve pod sebou a lékař mě ani nezkontroloval, jelikož spěchal na jinou kliniku. Kolbenka a běžící pás hadr.
Po této sérii zklamání jsem si potřebovala oddechnout nejen já, ale i můj přítel a vzhledem k věku mých „nad 40 let", kdy už nepřispívá pojišťovna, jsme museli „na to" našetřit.
Rozhodla jsem se pro změnu a skončila v práci, která mě psychicky vyčerpávala a kde mi kolegyně nechtěly vycházet vstříc při výměně směn, a vedoucí mi sdělila, že si mám svoje aktivity dělat ve svém volnu. A tak jsem odešla, udělala jsem si rekvalifikační kurz a začala si pomalu plánovat budoucnost. Přítel mě podpořil ve všem a sám také upravil práci, aby si mohl lépe plánovat čas.
Jenže právě v té době byla mojí mamince diagnostikována rakovina prsu. Chtěla jsem jí dát vnouče, aby měla důvod bojovat. Ale všechny síly jsem soustředila na pomoc jí a její léčbu. Představa života bez ní byla nesnesitelná. Maminka svůj boj prohrála během jediného roku. Zemřela, aniž by se dočkala vlastního vnoučete. A já zůstala prázdná. Se zlomeným srdcem. Ta bolest ve mně zůstává dodnes.
Marek mi řekl, že dokud já mám vajíčka a on spermie, máme šanci a že tomu teď podřídíme naše životy.
Na internetu jsem narazila na malou kliniku – Genitrix. Objednání rychlé a všechno funguje. Všemu rozumíme a chápeme. Poprvé po letech jsem měla pocit, že jsem v dobrých rukou. Malý, sehraný tým, který znáte jménem. Citlivý přístup, empatie, lidskost. Pořád se tam cítím dobře, přestože moje tělo zatím odmítá spolupracovat na 100 %. Paní doktorka Bernátková je pozitivní a dává nám naději v tom, jak dělá svoji práci.
Sice si vše musíme hradit sami a úspory docházejí, vlastně nevím, jestli ten boj s časem, kolem osudu a/nebo „smůlou" vyhrajeme. Ale i přes všechny ztráty, bolesti a překážky pořád věřím, že naše naděje na naše dítě je ještě pořád ve hře.
Děkujeme za přečtení našeho příběhu a případné uvážení podpory pro náš malý-velký sen.
S úctou, Jitka a Marek
